Slavínské smutnění

Je život věčný, na koho zapomeneme, kdo si na nás vzpomene, …?

Procházím Leopoldovo branou a v dálce se zablýskne vrchol nejstarší zachované rotundy v Praze, rotundy sv. Martina z doby krále Vratislava II., jež panoval v 11. století.

Míjím Čertův sloup a blížím se k místu se silnou energií, nevysvětlenou minulostí a spoustou souvisejících legend a pověstí. Libuše, Přemysl, Křesomysl, Horymír, Šemík, … všechna tato jména se vážou k místu dnešního fotoputování, k místu počátků českých dějin. Stojím na skále, odkud Šemík přeskočil i s Horymírem hradby a skočil rovnou do Vltavy. Stojím přímo v srdci naší vlasti, na skále odkud kněžna Libuše věstila Praze budoucí slávu, na místě, kde podle pověsti vybudoval bájný kníže Krok Vyšehrad.

Odkrývá se panorama levého břehu Vltavy z pravé strany ohraničené Hradčany a z levé strany Terasami na Barrandově.

Na pravém břehu Vltavy nelze přehlédnout bílou novoklasicistní stavbu Podolské vodárny, která ve své době patřila mezi naše největší železobetonové stavby.

Scházím z vyšehradských hradeb kolem kapitulní chrámu sv. Petra a Pavla a malou brankou vcházím do míst, kde rozjímají živí nad místy posledního spočinutí svých blízkých, přátel či známých. Ocitám se na Vyšehradském hřbitově, který od r. 1869 slouží jako národní pohřebiště. Hned u vchodu se nalézá samostatné oddělení, kde jsou pohřbeny „v anonymitě“ řádové sestry a bratři. Vyšehradský hřbitov při kostele sv. Petra a Pavla na Vyšehradě je pohřebiště nejvýznamnějších českých osobností. 

Na Vyšehradě jsou pohřbeny osobnosti ze všech odvětví kultury (malíři, sochaři, architekti, hudební virtuosové, herci, pěvci), z oborů vědy a techniky (lingvisté, historici), ale je zde i hrob vynikajícího národohospodář či technika - vynálezce. Kromě hrobů různých významných osobností a jejich rodin se zde na východní straně hřbitova nalézá společná hrobka nejvýznamnějších národních osobností – Slavín.

Iniciátory zbudování tohoto panteonu byli vyšehradský probošt Mikuláš Karlach a smíchovský starosta Petr Matěj Fischer, který také výstavbu Slavína financoval. Po dokončení ho věnoval Fischer do užívání vlasteneckému spolku Svatobor.

Z informační tabule se dovídám, že zde byl jako první v roce 1901 pochován básník Julius Zeyer, od nějž pocházejí i verše na soklech postranních soch, a jako poslední sem byl zatím uložen dirigent Rafael Kubelík v roce 2006 (a téhož roku, jen o 4 měsíce dříve, tu byl znovupohřben skladatel Oskar Nedbal). V hrobce je 44 pohřebních kobek, většinou s rakvemi, v některých jsou uloženy urny. Celkem bylo až dodnes do Slavína pohřbeno 55 osobností – v hrobce tak zbývá (2011) poslední volná pohřební kobka, kam by se mohlo vejít až 8 uren. Podle věnovací listiny byl Slavín předurčen k ukládání nejpřednějších, o vzdělanost, pokrok a blahobyt drahého národa českého vynikajícím způsobem zasloužilých mužů. Zasloužilost byla přirozeně vztahována i na ženy.

Krypta je kryta plošinou, k níž vede po celé šíři žulové schodiště s balustrádovým zábradlím. Uprostřed plošiny se zvedá ústřední pomník, na jehož vrcholu je sarkofág, nad nímž se sklání alegorická okřídlená postava „Génia vlasti“. Po stranách pomníku jsou dvě sochy, představující po levé straně „Vlast truchlící“ a po pravé straně „Vlast vítěznou“. Jejich tvůrcem je Josef Mauder. Na přední straně pomníku jsou tři tabule se jmény prvních 15 osobností pochovaných ve Slavíně. Nad tabulemi se jmény je napsáno motto Slavína, převzaté z textu Fischerovy věnovací listiny: „Ač zemřeli - ještě mluví“.

Tiše procházím kolem hrobů, studuji náhrobky a snažím se rozkrýt, co vedlo pozůstalé či samotného pohřbeného než spočinul pod náhrobkem ke zbudování tohoto místa posledního odpočinku. Mnohé hroby působí okázale a dle výčtu funkcí a titulů usuzuji, že se jednalo o významné občany (mnohdy si to mysleli jen oni). Lze zde spatřit i hroby prosté a přesto důstojné (Vlasta Burian), jednoduché (Ferdinand Peroutka), ale také veselé (Laďa a Vali).

Dále se zde nachází hroby, o které dnes již nikdo nepečuje, ač pozůstalí jistě existují a v některých případech dokonce pokračovatelé rodinné firmy patří, jak se dnes říká „mezi významné hráče na trhu“. Bohužel i na tomto pietním místě se lze setkat bezohlednými krádežemi barevných kovů a tak na některých hrobech schází nejen drobná výzdoba, ale dokonce i celé bronzové sochy. Jak je to možné, že z tak posvátného místa, jako je toto národní pohřebiště, nedaleko policejní služebny, lze ukrást několik tun soch, andělů, květin, bust či jen ozdobných háků na věnce. Je mi z toho (jak jinak, vždyť jsem na hřbitově) smutno.

Opouštím areál vyšehradského hřbitova a vydávám se zpět na hradby. Slunce barví Vltavu do zlata a tak zkouším atmosféru umocnit nasazením filtru „Cokin Gradual Tobacco“.

Od roku 1962 je sadově upravený vyšehradský areál národní kulturní památkou. Vyšehradskému dominují parku čtyři sousoší od J. V. Myslbeka Ctirad a Šárka, Libuše a Přemysl, Lumír a Píseň, Záboj a Slavoj, jež byla původně vytvořena pro Palackého most a po náletu na Prahu v r. 1945 byla přenesena na Vyšehrad. Přecházím k další soše, což je kopie jezdecké sochy sv. Václava od J. J. Bendla, původně umístěné na Václavském náměstí a jsem již jen pár kroků od cíle dnešního fotoputování, Letní scény Vyšehrad. Jedná se o amfiteátr uprostřed hradeb, který se nachází v nejsevernější a zároveň nejmladší části opevnění - redanu. Ten byl vybudován v letech 1849 - 1850. Z tohoto opevňovacího místa by bylo možné, s nasazením dělostřelectva, ostřelovat Podskalí, Vltavu a část Nového Města, při případných nepokojích obyvatelstva.

Mne se ovšem přivádí černá komedie o těžkém údělu muže v současném světě od německo-islandského autora Kristofa Magnussona. Autor tuto komedii nazval Kutloch a její děj zasadil do kotelny pod supermarketem Happycentrum. Schází se zde každou sobotu čtyři stateční muži schovaní před svými „shoppingujícími“ manželkami. Na pár hodin se stávají opět pravými chlapy. Kouří, pijí pivo a koukají se na fotbal …

Pobaven, ještě pár chvil věnuji focení osvětleného chrámu sv. Petra a Pavla. Odcházím z Vyšehradu kolem temného hřbitova.

Narodil jsem se, aniž bych chtěl a z tohoto světa též odejdu, aniž bych chtěl.

Informace pro tento článek byly čerpány z volně dostupných zdrojů na internetu